VÍTEJTE U MĚ NA BLOGU =)
DOUFÁM, ŽE KDYŽ UŽ JSTE SEM ZAVÍTALI, BUDE SE VÁM TADY ASPOŇ LÍBIT =)
PROSÍM, ZANECHTE NĚJAKÝ KOMENTÁŘ, TO JE PRO BLOGERA PŘECE JEN TA NEVĚTŠÍ ODMĚNA =)

Helppes
REKLAMY PIŠTE POUZE SEM

Osudu se utéct nedá....-III. kapitola

19. dubna 2011 v 22:23 | Brynth |  Osudu se utéct nedá....
Tak, tady přináším kapitolu č.3 =)
Přeji příjemné počtení (kdyby se někdo náhodou rozhodl otevřít tento článek a pustit se do čítání =)) a pokud by se vám povídka líbila, potěšíte mě komentářem =)



Zbytek dne už se kamarádky na jedné hodině nesešly. Ve třeťáku bylo středeční odpoledne věnované volitelným předmětům, ze kterých si už začátkem roku Wendy bez váhání vybrala kreslení. To patřilo mezi její nejoblíbenější činnosti. Po štětci s barvami sahala vždy, když ji zachvátil smutek nebo stesk po otci. Ještě stále se nesmířila s tím, že o něj přišla….
Anthony Stevenson byl hlava celé jejich rodiny. Mezi jeho nejlepší vlastnosti patřila statečnost, ochota a schopnost dodat sebevědomí každému, kdo s ním strávil byť jen pár minut. S Wendinou mamkou, Elisabeth, tvořili dokonalý pár. Sousedi je měli rádi, chodili si k nim pro radu. Když bylo ovšem Wendy 15, odjel otec na služební cestu do Japonska. Měl tam vyřídit jeden důležitý obchod. Při zpáteční cestě se ale něco pokazilo. Nikdy se nepřišlo na to, co se vlastně stalo, ale případ byl uzavřen s tím, že do Anthonyho zřejmě někdo naboural. Co ovšem bylo divné? Poblíž se nenašlo žádné zničené auto ani další poraněný člověk….
3 roky se Wendy snažila smířit s tím, že tátu už nikdy neuvidí. Její mamka se snažila být statečná kvůli dceři, ale i na ní bylo čas od času vidět, jak moc jí manžel chybí.
Proto se zvláště ten den těšila, jak si 2 hodiny odpočine, vypustí z hlavy vše, co ji tížilo, a nechá promlouvat své podvědomí. Ale to jí nebylo dopřáno. Těsně před zvoněním totiž do dveří vpadl Lucas.
,,Och ne…" povzdechla si a ruka se štětcem se jí úplně roztřásla. Sklonila tedy hlavu k paletě, kterou držela, a začala zuřivě míchat barvy. Nechtěla, aby si někdo všimnul, jak je vykolejená. Po chvilce nenápadně zvedla hlavu a rozhlédla se. Seděl přes uličku, přesně v její řadě. Na stojanu před ním se skvělo nedotčené plátno a on na něj upíral skelný pohled.
,,Co to s ním je?" proběhlo Wendy hlavou, ale rozhodla se, že bude lepší nad tím nepřemýšlet.
,,Třído…" rozezněl se místností zvučný hlas profesorky Hellyové. ,,Téma dnešní hodiny je Něžnost…. Nechte promlouvat svou fantazii, poddejte se svým pocitům…. Nakreslete cokoli, co vás při pronesení tohoto slova napadne…."
Wendy zavřela oči, koncentrovala se a snažila se uklidnit. Zvedla ruku a začala. Neměla jasnou představu, co chce nakreslit. Nechala se vést svou intuicí a svými pocity….
Než se nadála, byla dvouhodinovka u konce a profesorka se vydala na obhlídku vzniklých děl…
,,Wendy…." Vydechla překvapně, když se dostala až k ní. ,,To je asi to nejlepší, cos kdy nakreslila…"
Až tehdy si Wendy plátno prohlédla pořádně. Jemné obrysy ladného těla v bílém hábitu, pronikavé modré oči, soucitný pohled a povzbuzující úsměv. Uklidňující dojem doplňoval ještě pár křídel, hrající odstíny sametové a zlaté. Vytvořila anděla….
,,Co kdybych to umístila na výstavu, která se bude konat příští týden v hale Kongresového domu? Měla bys proti tomu něco?" zeptala se profesorka jako mimochodem a dál obraz pečlivě zkoumala.
,,No…." Wendy nevěděla, co říct. ,,Pokud myslíte, že se na to bude chtít někdo podívat, nejsem proti…."
,,Výborně…." Vykouzlila na tváři spokojený úsměv a pohybem ruky ji propustila.
Při odchodu se letmo podívala na stojan, u kterého pracoval Lucas. Zalapala po dechu. Z plátna se na ni díval nádherný bílý kůň.
,,Tohle je druhé dílo, které půjde na výstavu…" postavila se slečna Hellyová vedle ní. ,,Ten nový má nadání…."
Wendy nebyla schopna slova. To co měla před sebou, ji úplně uchvátilo.
,,Wendy?" dolehlo k ní najednou. Zaostřila na tvář své profesorky, na kterém nyní seděl velmi ustaraný výraz. ,,Jsi v pořádku?"
,,Jistě…" přikývla a ke koni se obrátila zády. ,,Jen jsem si ten obraz chtěla pořádně prohlédnout…."
Než stačila profesorka říct něco dalšího, rozloučila se s ní a rychle odešla ze třídy.
Seběhla až do přízemí, odložila učebnice do skříňky a natáhla si přes sebe bundu.
Vůbec se jí do toho sychravého podzimního počasí nechtělo. Vítr rval ze stromů poslední listy, roznášel je po okolí a co chvíli se na zem snesly kapky studeného a nepříjemného deště.
V kapse se jí rozvibroval telefon. Vytáhla ho, otevřela SMS a četla: ,,Ahoj zlato. Moc me to mrzi, ale dnes prijdu domu pozde vecer. Mam v kancelari plno prace. Kdyby cokoli, ozvi se."
Wendy si povzdechla. Takže zase celé odpoledne sama doma….
,,Zajdu si do knihovny…." Rozhodla se nakonec, zaklapla skříňku a vydala se chodbou do zadní části školní budovy. Procházela kolem prázdných učeben, vystavených trofejí a obrazů, mapujících historii Collegské střední.
Konečně se octla u obrovských dvoukřídlých dveří. Bez váhání vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Okamžitě ji obklopila vůně stovek knih, starších i nových. Prostředí knihovny na ni vždy mělo uklidňující vliv. Masivní dřevěné stoly, lampy umístěné na stěnách a jeden regál vedle druhého.
,,Ahoj Wendy…" ozvalo se vedle ní.
,,Dobré odpoledne, paní Hechová…" pozdravila postarší paní sedící za pultem.
,,Jdeš si vybrat knihu?" upřela na ni knihovnice hnědé oči schované za silnými brýlemi.
,,Vlastně ano…." Přisvědčila. Nechtělo se jí přiznávat, že jediný důvod, proč se to odpoledne rozhodla jít do knihovny, byl fakt, že nechtěla zůstávat doma sama.
Usmála se a zamířila rovnou k regálu se štítkem ,,Novinky". Vybrala 5 nejzajímavějších knih a usadila se s nimi u nejbližšího stolu. Pustila se do čtení obsahů. Ale zjistila, že jednu záložku musí číst nejméně čtyřikrát, aby aspoň zhruba pochopila, o co v díle jde. Nemohla se soustředit. Myšlenky jí neustále utíkaly k Lucasovi. Sama sobě nerozuměla.
Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Nebyla z těch holek, kterou by do kolen dostal jeden obyčejný kluk. Jenže v tom byl právě ten problém. Lucas mohl být cokoli, ale obyčejný určitě ne.
Nakonec pokusy o četbu vzdala. Zaklapla všechny knihy, které kolem sebe měla, a všechny vrátila nazpět.
,,Copak, žádná tě nezaujala?" zajímala se paní Hechová, když si všimla Wendiných prázdných rukou.
,,To ne, ale nějak dnes nejsem ve své kůži, takže radši výběr nechám na jindy…." Snažila se o neutrální tón. Víc se v knihovně nezdržovala, rozloučila se a vyšla na chodbu.

Autor: PETRA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Věrka 13 Věrka 13 | Web | 20. dubna 2011 v 21:02 | Reagovat

http://webik-pro-holky.blog.cz/1104/smajlosi
Přečti si pls článek,týkájícího se tebe a děkuji :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama