VÍTEJTE U MĚ NA BLOGU =)
DOUFÁM, ŽE KDYŽ UŽ JSTE SEM ZAVÍTALI, BUDE SE VÁM TADY ASPOŇ LÍBIT =)
PROSÍM, ZANECHTE NĚJAKÝ KOMENTÁŘ, TO JE PRO BLOGERA PŘECE JEN TA NEVĚTŠÍ ODMĚNA =)

Helppes
REKLAMY PIŠTE POUZE SEM

Osudu se utéct nedá....-II. kapitola

14. dubna 2011 v 21:09 | Brynth |  Osudu se utéct nedá....

,,Jak je to možné? Co si to vůbec dovoluje? To si myslí, že my pro něj nejsme dost dobré?" zaslechly ječivý, hysterický hlásek, sotva vykročily na chodbu. Uprostřed haly stála Cindy obklopená svými ,,kamarádkami", s rudým obličejem a očima, které plály hněvem. Bylo jí evidentně jedno, že na ni zírá skoro celá škola, snad si ani neuvědomila, že křičí tak nahlas.
,,Cindy, prosím tě, uklidni se, přece tady nebudeš dělat scény…." Domlouvala jí Emma, její nejlepší kamarádka. Nervózně se zavrtěla a pohodila svými vlnitými černými vlasy.
Cindy k ní zvedla hlavu, neznatelně kývla a rychlým krokem se vydala na dívčí toalety. Celé procesí kráčelo za ní.
Holky se na sebe překvapeně zadívaly. Oběma bylo jasné, proč školní královna tak vybuchla. Nebyla zvyklá, že by ji kdy nějaký kluk odmítl, a najednou se objeví ten nejhezčí, jakého kdy Wendy viděla, a neprojevuje o Cindy žádný zájem.
,,No, asi nastává čas pořádných změn…." Zahrála si Alexis na vědmu a dramaticky při tom vztáhla ruce ke stropu.
Wendy se musela zasmát, když sledovala, kterak se její kamarádka točí dokola.
,,Měly bychom jít, jinak přijdeme na další hodinu pozdě…." Zatahala ji za rukáv a na tvářích jí stále pohrával úsměv. Najednou se jí však rozbušilo srdce a po zádech přeběhl mráz. Cítila, že ji někdo sleduje. Rychle se rozhlédla kolem, ale vypadalo to, že každý má svých starostí dost, přesto se však nemohla zbavit nepříjemného pocitu.
Potřásla hlavou, aby takové myšlenky zaplašila, a vykročila do učebny, kde je čekala další hodina, angličtina.
,,Hele, proč tak letíš?" doběhla ji Alexis těsně předtím, než vkročily do třídy.
,,Já ani nevím…" snažila se o neutrální tón. ,,Asi jsem se bála, že přijdeme až po zvonění, a víš, jak to paní Inneová nesnáší…."
Ani se na svou kamarádku nepodívala a zamířila rovnou do předposlední lavice u okna, kde pravidelně sedávaly.
,,Heleme se, kdo tu je…. Jaká náhodička…." Utrousila jako by mimochodem Alexis a hlavu otočila ke dveřím.
Wendy se ani nemusela otáčet, věděla přesně, kdo právě vkročil dovnitř. Netušila, podle čeho ho poznala, ale byla si 100%ně jistá. Lucas.
Sebevědomě zamířil k řadě, ve které seděly holky, prošel kolem nich a usadil se přímo za nimi, v poslední lavici.
Naštěstí právě zazvonilo na hodinu a jejich přesná profesorka vkročila do třídy, ještě než zvonek utichl. Tím se Wendy mohla začít soustředit na vyučování. Jenže to moc nešlo. S obrovským úsilím se snažila udržet myšlenky u Williama Shakespeara, ale ať dělala cokoli, vždy nakonec skončila a nového, tajemného spolužáka. Z jeho blízkosti jí bušilo srdce a byla si jistá, že kdyby se podívala na své prsty, viděla by, jak moc se třesou.
Netušila, jakým způsobem tu hodinu přetrpěla, ale než se nadála, ozval se zvonek a celá třída se vyhrnula ze dveří.
Nakonec tam zůstali jen sami dva. Byla z toho v šoku, protože vůbec netušila, kdy odešla Alexis, dokonce si ani nebyla vědoma toho, že by jí kamarádka něco říkala.
,,Ehm, ahoj…." Otočila se za sebe a pokusila se tvářit co nejklidněji. ,,Jsem Wendy, vítám tě u nás…."
Lucas se zatvářil překvapeně, ale neusmál se, oči zůstávaly chladné.
,,Ahoj, díky, jsem Lucas…" ruku jí stiskl a Wendy zalapala po dechu, protože jeho dlaň byla horká. Neucukla ovšem, nebylo to úplně nepříjemné, vlastně v tu chvíli měla pocit, že ho dávno zná.
,,No, tak já musím jít…" prolomil ticho a tváří se mu mihl stín strachu a nervozity, jako by si právě uvědomil, že dělá něco, co je zakázané.
,,Jasně, promiň…." Stáhla se, otočila se zpět ke své tašce a rychle sklízela učebnici.
Periferním viděním si všimla, jak pomalu a bez jediného dalšího pohledu odchází.
V nitru pocítila podivné prázdno a v duchu se okřikla. ,Wendy, co je to s tebou, takhle ty se přece nikdy necítíš, nejsi ten typ holky, kterou dostane do kolen jeden hezký kluk…'
Věděla, že je v tom něco víc. On nebyl jen hezký, bylo v něm něco tajemného a Wendy měla nesmyslný pocit, že je součástí jeho tajemství.
,,Nebuď hloupá, holka…" pronesla nahlas a zastyděla se sama před sebou.
Koukla na hodinky a uvědomila si, že je právě čas na oběd. Napadlo ji, že holky už na ni určitě čekají v jídelně, a tak rychle zastrčila židli, seběhla do přízemí a odtamtud zamířila dlouhou chodbou přímo do jídelny.
Udýchaně vpadla do obrovských dveří a ocitla se ve světlé místnosti se spoustou bílých stolů, kolem kterých se právě tísnili rozesmátí spolužáci. Někteří se plně věnovali jídlu, jiní před sebou měli knihu a někteří prostě jen seděli a povídali si.
Rozhlédla se a po chvilce pátrání je uviděla. Své kamarádky. Kromě Alexis se u stolu tísnily ještě Eva a Simone. Byly to sestry, ale každá byla úplně jiná. Jediné, co je pojilo, byla snědá pleť. Lišila se dokonce i barva jejich vlasů, Eva je měla černé a Simone byla špinavě blond.
Wendy si nandala oběd, i když moc velký hlas neměla, a zamířila přímo k holkám.
,,Ahoj…" usmála se na každou zvlášť a usedla na židli.
,,Ahojky…" odpověděly sborově a s očekáváním se na ni zadívaly.
,,Co se děje?" zeptala se nechápavě a zase znervózněla.
,,No, slyšely jsme, že jsi s tím novým zůstala úplně sama, tak co se dělo?" spustila Eva a ušklíbla se. Wendy se zamračeně podívala na Alexis. Ta pokrčila rameny a rozhodila ruce, jako že za nic nemůže.
,,Nedělo se vůbec nic… Prostě jsme se jen pozdravili a pak jeden po druhém odešli…." Sklonila hlavu a začala se věnovat jídlu, jako by bylo kdovíjak důležité.
Ze strany po její pravici se ozval otrávený povzdech. Simone byla úplně jako její sestra, obě měly moc rády drby, nic se před nimi nedalo utajit.
,,A když jsme u toho, Alexis, kam jsi zmizela?" upřela pohled před sebe a významně se na ni zadívala.
,,No, říkala jsem to, že musím ke slečně Miltonové, kvůli té domácí práci…"
,,Jo, promiň, asi jsem tě přeslechla…" zastyděla se, protože si uvědomila, jak byla díky Lucasovi mimo.
Žaludek měla jak na vodě, proto odstrčila svůj talíř a lokty položila na stůl. Se zájmem se rozhlížela kolem sebe a díky tomu si včas všimla, že se k ním blíží Cindy se svou partou. Šeptem varovala holky, nasadila neproniknutelný výraz a zadívala se na přicházející blonďaté stvoření.
,,Stevensová," pronesla sladce a upřela zrak na Wendy. ,,Konečně ses rozhodla, že budeš držet dietu? To ti schvaluju, bylo načase…. Jen se obávám, že tobě stejně nic nepomůže…." Rozesmála se a její ,,gardedámy" se k ní přidaly.
Wendy se ovšem nenechala vyvést z míry, i když uvnitř se jí chtělo brečet. Stále si na takové řeči nezvykla. ,,No, zklamu tě, Cindy, asi ses už těšila, že se přidám do vaší party, ale to se nikdy nestane. Budu radši tlustá, než blbá. Radši budu sama se sebou spokojená, než abych měla takové komplexy, že bych se musela navážet do ostatních. Což přesně ty děláš…"
Cindy zrudla, ale neřekla nic. Místo toho vztekle pustila tác s obědem na zem, pohodila vlasy a sebevědomě odkráčela.
,,Wendy?" vykulily na ni kamarádky oči, když se znovu octly o samotě. ,,Co se to stalo? Ty ses poprvé postavila Slečně dokonalé?"
Sama Wendy to ještě stále zpracovávala. Připadalo jí, že během té chvilky se Cindy byla někde pryč. Jako by to ani nebyla ona. Co se to s ní jen děje?
,,Neříkej, že tohle všechno s tebou dokázal udělat ten nový…." Vyjekla Alexis tak pronikavým hláskem, až se po ní sousední stůl otočil.
,,Co by s tím měl mít on společného?" ohradila se dotčeně, ale příliš svým slovům nevěřila. A aby předešla dalším otázkám a narážkám, zvedla se s tím, že přijde pozdě na hodinu.

Autor: PETRA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Borrie Borrie | Web | 14. dubna 2011 v 21:34 | Reagovat

tenhle příběh vypadá moc zajimavě, už se těším na pokračovaní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama