VÍTEJTE U MĚ NA BLOGU =)
DOUFÁM, ŽE KDYŽ UŽ JSTE SEM ZAVÍTALI, BUDE SE VÁM TADY ASPOŇ LÍBIT =)
PROSÍM, ZANECHTE NĚJAKÝ KOMENTÁŘ, TO JE PRO BLOGERA PŘECE JEN TA NEVĚTŠÍ ODMĚNA =)

Helppes
REKLAMY PIŠTE POUZE SEM

Osudu se utéct nedá....-I. kapitola

5. dubna 2011 v 21:05 | Brynth |  Osudu se utéct nedá....
Tak tady je slíbená 1.kapitola =)
Doufám, že si to někde přečte a možná v tom i najde nějaké zalíbení =)
Prosím, kdybyste mohli napsat komentář, udělalo by mi to obrovskou radost.... =)



,,Dnes mě už nepřekvapí nic…." Sykla Wendy, když se ani po několika minutách nemohla dostat do své školní skříňky. Zuřivě lomcovala s klíčkem, až se chvílemi bála, že ho zlomí. Bylo to však zbytečné. Zámek nepovolil.
Wendy měla na krajíčku…. Když Den Blbec, pak s velkým B!
Přehrávala si uplynulé hodiny od doby, co se probudila, až do tohoto okamžiku.
Ráno zaspala, ujel jí autobus, takže do školy přišla s 20minutovým zpožděním…. Pak neohlášená písemka z biologie a teď tohle…. Nemohla se dočkat, až bude večer moci zalézt do postele a zbytek toho prokletého dne prospat.
,,Wendy!" ozvalo se za ní z protějšího konce chodby. Otočila se a spatřila svou nejlepší kamarádku, kterak se k ní snaží prodrat.
,,Konečně jsem tě našla…. Kam jsi zmizela? Když zazvonilo, ani jsem nestačila mrknout, a tys byla pryč…." Vychrlila ze sebe, když se k ní konečně dostala.
,,Promiň, Alexis, chtěla jsem si vzít učebnici na matiku ještě předtím, než se všichni vyhrnou na chodbu…. Ale to se mi nepovedlo…." Škubala dál klíčkem, ale výsledek se nedostavil….
,,Pusť mě k tomu…." Odstrčila ji a po chvilce zámek konečně povolil.
,,Děkuju…." Vydechla Wendy a jala se hledat učebnici. ,,Už jsem to chtěla vzdát…. Bože, co se dneska ještě přihodí?"
Když měla v náruči vše, co potřebovala, zaklapla skříňku, nacpala vše do batohu a v závěsu za Alexis se vydala přeplněnou chodbou do učebny B17. Čekal je ten nejméně oblíbený předmět, matematika….
Ve třídě byly jako první. Pohodlně se uvelebily až v poslední lavici u okna. Blíž uličce seděla Alexis, to byla taková jejich tichá dohoda. Pohodila dlouhými lesklými vlasy barvy havraních křídel a pohodlně se opřela.
Alexis vždy byla, na rozdíl od Wendy, typ holky, za kterou se nejeden kluk rád otočil. Měla indiánské předky a každý to, když na ni pohlédl, snadno poznal. Snědší pleť s jemnými rysy, mírně zešikmené tmavé oči a plné rty.
,,Včerejší večer byl naprosto skvělý!" ozvalo se najednou ode dveří hlasité hihňání. Do třídy totiž právě vstoupila Cindy, hvězda Collegské střední, a za ní cupitalo několik dalších děvčat, odhodlaných stát se jejími nejlepšími kamarádkami. Cindyno sebevědomí dosahovalo přímo nebeských výšin, samotná její přítomnost dokázala ostatním vnuknout pomyšlení, že jí nesahají ani po paty.
Střelila pohledem po Wendy a nezapomněla si štíhlými prsty prohrábnout své dlouhé blond vlasy. Modré oči jí posměšně jiskřily a rty, čerstvě natřené růžovým leskem, vykouzlily jízlivý úšklebek. Tohle byl člověk, který Wendy celé tři roky, které dosud strávila na střední škole, znepříjemňoval život. A to jen proto, že neměla dokonalou postavu. Už od malička měla pár kilo navíc a dost se kvůli tomu trápila. Většinu času si nijak hrozně nepřipadala, ale pokaždé, když se objevil někdo, kdo se rozhodl dát najevo svůj názor, kleslo její sebevědomí na bod mrazu.
,,Tady máš tu další katastrofu…." Naklonila se k ní Alexis a protočila panenky.
Než se nadály, zazvonilo na hodinu a všechny doposud prázdné lavice se zaplnily dalšími studenty, kteří netrpělivě čekali na konec vyučování.
Když se dveře s bouchnutím zavřely, před tabulí se objevil jejich profesor matematiky, pan Hobbs. Ale nestál tam sám. Kousek od něj se po třídě právě rozhlížel mladý kluk, asi o hlavu vyšší než profesor. Všechny holky na něj zhypnotizovaně hleděly. Ani Wendy se neubránila potřebě pořádně si ho prohlédnout. Její zelenohnědé oči se doširoka rozevřely…. Zajímavějšího kluka snad ještě nikdy nepotkala.
Neměl příliš vypracovanou postavu jako ti nemachrovaní sportovci od nich ze školy, ale nebyl ani úplně vychrtlý. Krátké hnědé vlasy dokonale ladily s očima stejné barvy, které se momentálně leskly zájmem a zvědavostí.
Wendy si všimla, že kluk pomalu pohlédl na každého jednotlivce ve třídě. Až se zastavil u ní. Trochu naklonil hlavu ke straně a skoro se zdálo, že se v její tváři snaží něco najít….
Dlouho ten pohled nevydržela. Nemohla. Srdce se jí rozbušilo, útroby jako by jí sevřela ledová ruka. Najednou jí připadalo, že je ve třídě nedýchatelno. Ani příliš nepřemýšlela nad tím, co dělá, vyskočila ze židle a rychle otevřela okno.
Pan Hobbs to přešel bez jakékoli poznámky, jen nepatrně zvedl obočí.
,,Třído, přivedl jsem vám nového studenta…." Otočil se k neznámému po svém boku. ,,Tohle je Lucas… Právě se sem přistěhoval, tak doufám, že ho všichni přijmete mezi sebe a pomůžete mu se vším, co bude potřebovat…."
,,O to se nebojte…." Pronesla sladce Cindy a většina třídy se pobaveně zasmála. S Lucasem to však nic neudělalo, ani se na ni nepodíval. Nepřítomně se díval na zadní stěnu místnosti, kde visely letáky a plakáty týkající se různých akcí ve škole.
,,Lucasi, posaď se vedle Adama…" pokynul na volné místo v první lavici u okna. Lucas se tam bez jediného slova posadil.
Poté už se začalo se samotnou matematikou.
Bylo však nad slunce jasnější, že se nikdo příliš nesoustředí. Všichni, včetně kluků, si zvědavě prohlíželi svého nového spolužáka. Jako by tušili, že s ním není něco v pořádku….
,,Co říkáš na nový přírůstek?" naklonila se k ní Alexis asi uprostřed hodiny.
,,Co bych měla říkat? Já nevím, obyčejný kluk…." Pokrčila Wendy rameny a prohrábla si své hnědé, neposedně se kroutící vlasy. Až pozdě si uvědomila, že tohle dělala vždy, když byla nervózní. Věděla, že Alexis si toho všimla….
,,Ale no tak, musíš vidět, že je v něčem neobyčejný, zvláštní. Takový…. Tajemný…."
Wendy zavrtěla hlavou. Nikomu, ani své nelepší kamarádce by nepřiznala, jak nepříjemný pocit z Lucase má….
Ze zadní lavice na něj perfektně viděla, a tak si po chvilce všimla, jak pomalu a rezervovaně nový kluk dýchá. Skoro to vypadalo, jako by vzduch k životu vůbec nepotřeboval, což byla samozřejmě absolutní hloupost, protože žádný člověk se bez vzduchu neobejde.
Z úvah ji vytrhl zvonek, který jim oznamoval konec úmorné hodiny matematiky.
,,Konečně…." Protáhla se Alexis a zívla.
,,Jdeme právě na oběd, nechceš vyrazit s námi?" zaslechly kamarádky nezaměnitelný sladký hlásek školní královny, Cindy. Samozřejmě se svůdně opírala o Lucasovu lavici a zkoušela na něj sérii svých ,,neodolatelných" úsměvů.
,,Není to té holce trapné?" povzdechla si Alexis a znechuceně nakrčila nos.
,,No, jak vidíš, není…. Ale vždyť víš, že taková byla vždycky…. Jenže je bohužel jasné, že si na seznam bude moci připsat další úlovek, protože kluci jí prostě nedokáží odolat…." Uzavřela to Wendy a roztřesenýma rukama si sklízela věci do tašky.
,,No, tím bych si tak jistá nebyla…" zašeptala její kamarádka, ale nespouštěla zrak z lavice vepředu.
Zadívala se tam tedy taky a hned jí bylo jasné, co tím bylo myšleno. Lucas se se Cindy klidně bavil, ale jeho výraz byl neutrální a úplně bez zájmu. Vypadalo to, jako by jí právě prozradil, že blond barva jí nesluší, protože Cindy zatínala zuby a oči jí plály hněvem.
,,Co se mohlo stát?" mumlala Alexis.
,,Víš co, kdyby sis to rozmyslel,víš, kde mě najdeš…." Cindy se zase plně ovládala, ale její výraz nebyl tak spokojený jako před chvílí. Vypadala dotčeně.
Otočila se na patě, pohodila dlouhými vlasy a ze třídy odešla.
,,Wau…" pronesla Wendy překvapeně. ,,On ji odmítl…. Na tohle naše princezna asi zvyklá není….."
,,No, bylo načase, muselo to jednou přijít…." Zašklebila se její společnice a konečně se přiměla k tomu, aby si uklidila učení.
Lucas se také zvedl. A těsně předtím, než zmizel na chodbě, se na Cindy otočil. Zadíval se jí do očí a ona pocítila náhlý příval něčeho, co nedokázala pojmenovat. Bylo to něco mezi nervozitou a nepříjemným očekáváním.
,,Wendy? Jsi v pořádku?" položila jí Alexis ruku na rameno, když se stále dívala na místo, kde ještě před chvílí Lucas stál.
,,Jasně, vše OK…." Usmála se na svou nejlepší kamarádku a společně vykročily na další hodinu.

Autor: PETRA (Brynth)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Věrka 13 Věrka 13 | Web | 6. dubna 2011 v 20:18 | Reagovat

Krásný příběh,dočetla jsem až do konce,wow,těším se na další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama